Srbsko

Ujeli jsme necelých tři tisíce kilometrů. První zemí, kde jsme se zastavili, bylo Srbsko. Tato krásná a malebná země nás velmi mile překvapila. Alespoň její jižní část je opravdu nádherná. Strávili jsme tu dva dny, což je rozhodně málo, přesto nás Srbsko učarovalo natolik, že bychom se tam rádi vrátili i příští rok. Plánujeme totiž v cestách po Balkánu pokračovat. Na seznamu máme Makedonii a Albánii, tak snad to příští rok vyjde. Ale zpět k Srbsku. Úchvatná divoká příroda, malebné vesničky i města a přívětiví lidé, se kterými se pravda anglicky moc nedomluvíte. Navštívili jsme tu Národní park Tara a Drvengrad v Mokre Gore. Zbytek Srbska jsme projeli s menšími zastávkami, abychom se pokochali krásnými místy. K nim rozhodně patří Bajina Bašta a nezapomenutelné výhledy na řeku Drinu. V Národním parku Tara jsme si dali na první pohled zdánlivě snadný výšlap kaňonem, ovšem realita snadná nebyla ani trochu. Malinko jsme skřípala zubama (no dobře, skřípala jsem zubama hodně), když jsme brodili asi tak čtyřicátý brod. Místy vedla cesta přímo vodou, v lepším případě blátem a tam, kde byly v mapě značeny turistické cesty, nebylo ve skutečnosti po cestě ani památky. Brodili jsme se loukami, tráva nám sahala až po pás. Takovou louku tady snad ani nepotkáte. Tak pestrou, voňavou, plnou kobylek a motýlů. Ovšem vědět předem, co nás čeká, nevím nevím, jestli bych šla. Pan Božský s oblibou říká, že zážitek nemusí být ani tak příjemný jako intenzivní. A tento tedy intenzivní rozhodně byl. Takže start jsme měli opravdu svižný. Jo a taky tu žijí medvědi. To byl ten hnací motor, který mě popoháněl na zpáteční cestě kaňonem. :-) A ponaučení: v Srbsku se neřiďte turistickou mapou, ale spíše intuicí. Co je psáno, nemusí být dáno.

Takto nás časně ráno vítaly krásné hory. V pozadí ty kopce jsou už Bosna a Hercegovina. 

Bajina Bašta a řeka Drina. Ta dále protéká Bosnou a Hercegovinou a je tam stejně úchvatná jako tady. 

Ubytovaní jsme byli v příjemném apartmánu Andrič v osadě Račanska Šljivovica přímo v Národním parku Tara. Cena za dvoupokojový apartmán za noc 45 euro. Cestou do Srbska jsem naspala necelé tři hodiny, protože jsme se střídali v řízení a i když tu v horách kromě oveček a kobylek nic jiného slyšet nebylo, moc jsem spánkový deficit nedohnala.

 Přehrada Jerevač.

Tady u přehrady Jerevač to ještě vypadalo na fajn procházku! Ovšem z výšlapu kaňonem moc fotek nemám, protože byl prostě tak náročný, že foťák zůstal po většinu času v bahotu. Vynahradila jsem si to až další den, kdy jsme navštívili Drvengrad v Mokre Gore se zastávkou v Kremne, kde je funkční úzkokolejná železnice a nádherný dřevěný kostelík. Těch kostelů a klášterů ja na Balkáně vůbec velká spousta.

 Nádraží Kremna.

Dřevěný kostelík v Kremne. Bohužel byl zavřený. Škoda, kochala jsem se alespoň zvenčí.

A tady už následuje Drvengrad v Mokre Gore.  Tuto dřevěnou vesničku či skanzen nechal vystavět známý srbský režisér Emir Kustarica, za což obdržel dokonce nějaké ocenění od bruselské nadace pro architekturu. Řekla bych, že naprosto oprávněně. Dospělí platí vstupné 250 dinárů, děti jsou zdarma. A můžete se tu i ubytovat! Vesnička funguje jako hotel. My jsme zde strávili celé dopoledne, dali jsme si výborný oběd ve stylové restauraci a po třech dnech se spojili s civilizací, protože v horách to možné nebylo. Já proti wifi na dovolené vůbec nic nemám, naopak. Sama ráda sleduji přátele na cestách a tak jsem se připojovala, kde to šlo. Většinou na všech čerpacích stanicích, apartmánech a restauracích. Navíc jsme často hledali v mapách, takže připojení bylo nezbytné. Proč nevyužít potenciál moderní doby? Nemá smysl jej popírat.

A tady už je pohled na Mokru Goru vpravo nad údolím. Následuje Drvengrad. Já ty jejich názvy neumím skloňovat. Už ta zdejší cyrilice byl pro mě malinko problém. I když jsem se rusky kdysi dávno učila, mluvenému slovu ještě trochu rozumím, ale psát a číst už jsem dávno zapomněla. Naštěstí cyrilici na většině míst přepisují do latinky.

U místních prodejců jsme nakoupili lokální výrobky. Taková marmeláda z šumnych jagod neměla chybu. Ráda podporuji místní obyvatele, obzvlášť když člověk vidí, že se tu nemají tak dobře jako my. A v horách mají skutečně těžké živobytí. Mimochodem všude tu pěstují maliny. Velké i malé malinové plantáže nás provázely po většinu cesty Srbskem.

Rádi na cestách ochutnáváme tradiční kuchyni jednotlivých zemí a tak jsme neodolali ani tady. Objednali jsem si společnou hostinu. Výborná masa, především mletá, různě upravená, masa na špejlích i grilované kotlety. K tomu zelenina a různé druhy slaného pečiva, slané muffiny či kukuřičné pečivo. Nic pro vegetariány to opravdu nebylo :-)

Fotek kde jsem já sama moc nemám, ale z každého navštíveného místa snad jednu použitelnou vyberu. Nechci z těchto reportáží dělat rodinné album, ale spíše to pojmout jako zápisky z cest a tak si rodinné fotky necháváme do rodinného alba. Už se těším, až je všechny vytisknu a budeme si listovat a vzpomínat.

A ještě jedno krásné místo a tím je jezero Zlatar. Tudy jsme projížděli na zpáteční cestě a malá zastávka byla zkrátka nezbytná. Uznejte sami! Vím, je toho málo, ale lepší než nic. Příští rok bych ráda objevovala další krásná místa této krásné a pro mě tak trochu záhadné země. Záhadné proto, že bych ráda více poznala mentalitu balkánských národů, pochopila jejich myšlení a poznala blíže jejich kulturu. To se zkrátka za pár dnů zvládnout nedá. A podle mě je potřeba začít pěkně od začátku a přečíst si třeba něco o balkánských válkách, aby člověk pochopil základní věci. Kdyby měl někdo z vás tip na nějakou zajímavou knihu, která mi přiblíží tuto problematiku, budu moc ráda. Takže Good Bye, Serbia!

A vám všem přeji krásný den. Příště projíždíme Bosnou a Hercegovinou!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.