Montjuïc

Tak konečně! Jsme na Montjuïcu, resp. pokračujeme a stoupáme k výšinám, odkud jsou nezapomenutelé výhledy. Tak jsem se těšila, že budu Evuš v Barceloně fotit, i jsem si vzala portrétní objektiv, ale neklaplo to. Fotí se asi tak stejně ráda jako já :-) Tak aspoň pár ukradených pohledů, o kterých nevěděla a věřím, že nebude naštvaná, že jsem je použila. Že nebudeš, Evuš? Jak už jsem psala tady, Montjuïc je nejvyšší místem Barcelony a taky takovým bývalým olympijským centrem. My jsme tuhle procházku nikterak nehrotily, protože v plánu byla Kouzelná fontána a tam jsme chtěly dorazit až na osmou večer. Takže jsme Montjuïc vlastně absolvovaly za pozdního odpoledne a brzkého večera. Musím se přiznat, že poslední dobou se víc než o památky samotné zajímám o atmosféru místa a světlo. To odpolední bylo na Montjuïcu fanstastické. Více než fakta se Vám pokusím předložit zachycenou atmosféru tohoto kouzelného místa, které při svojí návštěvě Barcelony rozhodně nesmíte vynechat! Vamos!

Hermosa turista extranjero :-) Španělštinu jsem se sice učila na střední čtyři roky, ale nepamatuju si už vůbec nic. Možná, být tam déle, vzpomenu si více, i když Barcelona je dvoujazyčná a katalánština, kterou tu rovněž mluví, je dost podobná. Drmolí ovšem tak rychle, že jsem se nechytala tak ani tak.

Tohle ještě nebylo zdaleko nejvyšší místo Montjuïcu, ale vychutnat jsme si ho mohly u šálku pořádně silné kávy. Za to tady sice zaplatíte 3 eura, ale řekněte sami, nestojí to za to? Město, palmy, moře, sluníčko a to všechno jako na dlani. 

Huráá, i já mám jednu fotku ze Španělska! Takovou krásnou středovku mi Evička udělala :-)

 

  

Castell de Montjuïcu. Večerní prohlídka a hlavně kochání se výhledem, především na nákladní přístav. Nedalo se nabažit, i když místo má celkem pohnutou historii. Nejdřív pevnost sloužila jako vojenské vězení, byli tu mučeni političní vězni. Platí se sem vstupné, ale už si nepamatuji přesně kolit to bylo (snad 9 euro). Ale doporučuji jít. A když už jsme u těch vstupů, rozhodně doporučuji zakoupit si vstupenky předem, ušetříte si tak pár hodin ve frontách a jdete přímo. My to tak měly naplánováno a zakoupeno předem (alespoň na ty významné památky) a dobře jsme udělaly! Sice potom musíte dodržet nějaký harmonogram, ale pořád se to vyplatí. Z Castell de Montjuïc jsme pokračovaly krásnými botanickými zahradami k olympijskému stadionu. Montjuïc je vůbec takovou zelenou a klidnou oázou Barcelony. 

Za zmínku stojí i místní hřbitov, dá-li se vůbec o hřbitovu říct, že je krásný a když ne krásný, tak minimálně zajímavý.

  A takhle už nás z dálky lákala telekomunikační věž Torre Calatrava.

Kdyby se mě někdo zeptal, co se mi nejvíc líbilo v Barceloně, musela bych sice dlouho přemýšlet, protože toho bylo moc, ale tahle futuristická věž se mi zapsala asi nejvíc ♥ Jasně, Gaudí je Gaudí a pro mě naprostý génius, ale přece jen ty jednoduché a čisté linie jsou nejvíc. Architektem byl Santiago Calatrava. Najdete ji hned u Olympijského stadionu, byla rovněž postavena u příležitosti olympijských her v roce 1992 pro společnost Telefónica pro zpravodajské přenosy. Stavba trvala tři roky a i když jsme sem dorazily až pozdě večer, svoje kouzlo rozhodně měla. Spodní část je mimochodem celá bíle vymozaikovaná, takže jakési typické spojení s Gaudím tu je. Věž má symbolizovat postavu atleta, který zvedá nad hlavu pochodeň. No a potom už jsme zvládly jen ten stadion, protože jsme se kochaly, dojímaly (teda hlavně já) a užívaly si atmosféru noční Barcelony. 

Neměla bych já náhodou žít někde jinde? Olympijský stadion. Ta plocha, ta velkolepost a majestátnost, to je zkrátka něco nepopsatelnýho. Sem bych se chtěla ještě jednou vydat za denního světla.  Dojímala jsem se tak, že jsem občas jen tiše zamáčkla slzu, aby si Evuš nemyslela, že jsem úplný pako, jen na Pedreře mi hrkly slzy tak, že jsem regulerně bulela :-))) Následují večerní fotky. No teda jejich kvalita není nic moc, protože jsou focený z ruky, ale jsou vlastně jediný, který mám, protože večer už jsem odmítala tahat těžký zrcadlo. 1,5 hodiny jsme čekaly na Magic fontain, ovšem nevydržela jsem a když už se hodinu a půl nic nedělo, opustily jsme naše výstavní místa. Jen co jsme sešly dolů, do neskutečného davu, vypuklo to. A já, se svými 158 centimetry, jsem byla mále ušlapaná i s foťákem.

Davy čekajících lidí na na Font Magica pod dechberoucím Palau Nacional. A na první noční fotce pohled od Palau Nacional na Placa d Espanya. Každopádně další must see, na tu fontánu musíte čekat nahoře stůj co stůj. Je to neskutečná vodní a hudební symfonie.

Víc se mi nepodařilo. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem nevydržela čekat a chtěly jsme druhý den jít ještě jednou, ale nebyla síla, protože jsme denně nachodily 15 a více kilometrů hrubým odhadem. A poslední je noční Place d Espanya. Tady končíme, jdeme na metro a hurá domů, na skleničku červeného. A kam příště? No přece park Güell. Na Montjuïcu je toho k vidění mnohem více, na něj doporučuji vyhradit si více než jedno odpoledne. 

Krásný víkend přeju!

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.