Konečně Praha!

Dlouhé plány nikam nevedou. Člověk se musí rozhodnout rychle, protože jinak pořád upřednostňuje jiné věci. A protože jsem nedávno dočetla knihu o Medě Mládkové Můj úžasný život, nakoplo mě to k rychlému jednání. Neměla jsem v plánu začít Prahu vánoční, ani nakupovací, ale čistě kulturní. Dvě naplánované výstavy byly až moc, ale protože jsem s sebou vzala i oba kluky, jejichž zájmy jsou malinko odlišné, skupinka se rozdělila. Já s Marťou jsme vyrazili do Musea Kampa a do Tančícího domu na Jana Kaplického a Vítek s babičkou na Petřín, do hračkárny a taky do slíbenýho mekáče. A protože mám namožený záda ze středečního focení v Olomouci, tak jsem vyrazila jen na lehko s pevnou padesátkou. První zastávkou byla Kampa. 

Tučňáci na Vltavě a můj nejlepší parťák na výstavy a galerie. Jsem na něj fakt pyšná, že sám chce a jeví zájem, aniž bych ho do nečeho tlačila. Jsem pyšná, že ví, co jsou Sovovy mlýny, kdo byl František Kupka, že má alespoň nějaké povědomí o jeho díle a ví, kdo je Meda Mládková. Dávkujeme to postupně a nenásilně, aby ho to bavilo, protože osobně se domnívám, že to jsou věci, které prostě k obecnému přehledu nesmí chybět. A čím dřív to do nich začneme hustit, tím lépe. 

Sovovy mlýny a Kampa. To je překrásná kombinace. Můj velký obdiv patří paní Medě Mládkové, které našemu národu věnovala tak jedinečnou sbírku. Kupku jsem viděla naživo poprvé zde a úplně mi vyrazil dech. Prošli jsme si to s Marťou dvakrát a já se nemohla nabažit. Teď už vím, že si nastřádám na ten katalog, který před nedávnem vyšel a kde je otištěna celá jeho sbírka. Je sice finančně dost nákladný, ale takto investovaných peněz mi není líto. 

S tímto prvkem prý měla paní Meda velké potíže, než si ho prosadila. Za mě je to jednička s hvězdičkou. Historická budova s ostrým kontrastem moderny je zajímavá kombinace a když k tomu ještě přidám ten výhled na Hradčany, je to vážně pecka. 

Vystavená díla uvnitř se pochopitelně fotit nemohla, ale jsou dechberoucí. Sbírka Jana a Medy Mládkových je úžasná a velmi doporučuji přečíst knihu, než se sem vydáte.

 

V zahradě soch najdete nejen Olbrama Zoubka, ale třeba taky Evu Kmentovou. Já byla vážně v rauši.  Nemám ani napečeno, ani umytá okna a místo běsnění po nákupech, běhám po galeriích  a to je zase můj úžasný život.

Na Karlův most pouze pohled z dálky. Staromák mi bohatě stačil a to jsme jen koukli na orloj a koupili pečený kaštany. Ty davy mě nelákají čím dál víc. Galerie prázdné, centrum praská ve švech. Ale Vítek orloj ještě neviděl, tak jsme to museli napravit. 

Z Kampy jsme pokračovali rovnou do Tančícího domu. Ginger a Fred, jak se mu taky říká, mě nikdy nepřestane fascinovat a jsem ráda, že i Marťovi se hodně líbil. 

Hlavním důvodem návštěvy byla právě probíhající výstava Jana Kaplického s názvem Nekonečno. Sice jsme neměli tolik času, kolik bych si přála, ale prolítli jsme ji a ještě vyjeli nahoru na terasu.

Byl tak spokojenej a nadšenej. Myslím, že tento výlet je pro něj víc než den ve školní lavici.

Tady sice vypadám, že jsem toho svařáku vypila moc, ale zdání klame. To je výraz absolutního štěstí.

Výhledy jsou fascinující. 

Cestou zpět ještě zastávka, která nemolha chybět. Říkejte těm dětem, co byl 17. listopad a choďte k volbám! Nebo skončíme tam, kde to před rokem 1989 začalo.

Zastávka v Sani Gelato na Jugmanově náměstí. 

Kiosek plný italských dobrot, na zahřátí svařák a na chuť luxusníní káva. Zastavte se!

Tento se ve světě rozhodně neztratí. Piknik na Jungmanově náměstí klidně i v zimě. Není problém :-) A Prahu chci dát do Vánoc ještě jednou. Láká mě výstava fotek Tomkiho Němce - Havel v Doxu a k tomu ještě něco zajisté vyberu.

Krásný víkend přeju! My jdeme konečně péct perníčky.

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.