Já to prostě musím napsat ...

Dneska to bude bez obrázků, jen písmenka  a ilustrační foto :-) Už je to dávno, co jsem pravidelně psala, blogovala. Dneska je totiž každej blogger, fotograf a spisovatel a kdo ví, co ještě, tak proč ne já? Píšete mi, ptáte se, komentujete a mě to tuze moc těší, že mám kolem sebe spoustu vnímavých lidí. Nelze to ve fotkách nevidět, já vím. Jenže nemůžete fotit kytky, když máte v hlavě brouky, že jo? A já nemám problém to přiznat. Každej z nás je občas v prdeli. Jak řekl Charles Bukowski ..."Všichni bez ustání trpíme, včetně těch, kteří předstírají, že ne". Nepotřebuju nic přehrávat, nesnáším totiž falešné instantní úsměvy. Jo, nosím tričko lucky woman, bo je moje oblíbené :-) Víme? Ti vnímaví se ptají, ti s duší umělce chválí a ten můj stav hodnotí pozitivně, i když někdy je to vážně na hovno. Ale i tak, děkuju za všechny vaše reakce, jsou velmi potěšující. Jsou teda i tací, kteří by mě nejraději zavřeli někam do ústavu nebo přinejmenším narvali nějakými psychofarmaky. Děkuji nechci, tohle jsem teď já. Ber nebo nech být. Když koukám na fotky na blogu dva roky starý, měla jsem opravdový jiskry v očích. Ty stejný oči jsou teď možná zakalený, ale ono to není ničemu na škodu, protože co tě nezabije, to jak známo, tě posílí. Přestala jsem fotit svatby a lidi jak jistě víte, čímž jsem si pod sebou podřezala větev, protože jsem se připravila o velkou část zakázek, ale zase mám čas fotit to, co opravdu chci, včetně 365ky, která je občas náročná na disciplínu, ale je to vlastně takový můj způsob terapie. Tak to ještě chvíli vydržte. Kytky ze mě nikdy padat nebudou, ale ono se to časem poddá. Když se hrabete ve vlastním hnoji, abyste našli ten krásný diamant, holt to není grátis. A jednou se vrátím i k těm ženám, protože občas mi to chybí, ale jinak než jsem to fotila dřív. Nejdřív se musím vrátit sama k sobě a vzkřísit tu svoji skomírající vnitřní ženu, která je pořád utiskovaná vnitřním chlapem.  Všechno se vším souvisí, ale mám elastický srdce a pár věrných přátel, kteří ten můj kalich hořkosti a bolu usrkávají se mnou. Díky za to ♥ A jak mi napsala jedna fotografka a blogerka ... jen ji nechte, ať se bojí.

Chápete, že jo? Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle pustím ven, ale nakonec proč ne. Jsou to moje slova, za která se nestydím, taková mantra, kterou si čas od času přečtu, bo si zase píšu deník a doufám, že za rok za dva se tomu budu smát. Tak tady to máte. Amen.

Síla. 

Síla padnout na úplné dno, aby se mohla odrazit a stoupat. 

Bolest. 

Bolest, kterou musela projít cestou nahoru. Vyčerpaná a bolavá vlastními myšlenkami a postoji, vstane na hoře sebepoznání, na vrcholu transformace. 

Ano, je to ona.. 

Bohyně.

A bude nové kérka, juch :-) Poslední!

PS: omluvte případné chyby a překlepy, vím, že je dělám :-)

Foto © Barbora Grünwaldová

Fotografie podléhají autorskému zákonu. Jejich užití bez mého souhlasu není možné.